středa, 18. října 2017
2:54:36pm

Napsali o nás

Filuta Pepíno (Milan Schejbal, Krakonošův divadelní podzim 2015)

Soubor Doveda Sloupnice si pro své jevištní ztvárnění vybral předlohu s názvem Filuta Pepíno, pod kterou je autorsky podepsána Mária Křepelková, známá především jako rozhlasová autorka, režisérka a redaktorka. Čerpala přitom ze čtyř italských povídek, které do češtiny přeložil (či lépe převyprávěl) význačný básník, překladatel, esejista a zejména autor literatury pro děti Jan Vladislav. Společným ústředním rysem těchto povídek je pak poukázání a svým způsobem odsouzení negativních lidských vlastností, jako je lenost, zvědavost, pýcha či lakota. Jde tedy o jakési morality, byť v některých případech s poněkud problematickým etickým vyzněním (např. Mistr Žehlička) a také s problematickou literární úrovní.
 
Textová předloha však není pro inscenační systém sloupnického souboru rozhodující. Tvoří totiž jen odrazový můstek k tomu, aby se na základě zmíněného literárního podkladu na jevišti rozvinul sled komediálních situací, čerpajících především z principů komedie dell´arte. A ta počítá s vystavěním  přesně vybudovaných gagů (tzv. lazzi, např. měření  výšky Prince Krejčím nebo polibek třesoucího se Knížete, který svůj třes přenese dotykem na svou nevěstu a jejich následná svatební noc apod.), výraznou charakterizací postav, improvizací atd. Toho si byla režisérka Markéta Světlíková evidentně vědoma, o čemž mimo jiné svědčí i základní režijně scénografické řešení, které otevírá scénický prostor pro hru a hravost, jež by se měla stát (dle nastoloného klíče) ústředním tématem inscenace. V řádu věcí jsou i zvolené rekvizity (naddi-menzované nůžky, žehlička, bambitka či vějíř aj.), masky, které ke komedii dell´a rte neoddělitelně patří, hudební složka (v tom nejlepším slova smyslu inspirovaná „kořínkovskou“ érou Studia Ypsilon) či pohybové kreace, byť limitované zdravotními dispozicemi protagonistů. Ano, to vše je vědomě koncipováno a připraveno pro hru. Ta se však, bohužel, ve včerejším večerním přehlídkovém představení nekonala. Důvodem je, podle mého názoru, skutečnost, že se hned v expozici představení, v úvodním monologu, nepodařilo představiteli Filuty Pepína Jardovi Novákovi navodit s publikem žádoucí komunikaci, získat jej na „svou“ stranu tak, aby  bylo všem zainteresovaným (hlavně divákům) jasné, v jakém žánrově stylovém koridoru bude inscenace koncipována. Prostě nepřeskočila ona zázračná  a žádoucí „jiskra“ mezi jevištěm a hledištěm, která by zažehla vzájemné sdílení. Herci to velmi brzy postřehli a snažili se tuto bariéru překonat. A jak to v takových případech obvykle bývá (bez ohledu na amatérské či profesionální divadlo), svou přepjatě vynaloženou energií spíše ještě více zmíněnou propast prohloubili... Na takto nastolené skutečnosti pak nemohl už nic změnit ani výtečný a v rámci zvoleného principu přesný výkon Honzy Bednáře v roli Knížete v závěrečné části inscenace.
 
Škoda, prostě se to tak stává a opravdoví divadelníci tomu rozumějí. S plným pochopením, ale také s plnou odpovědností.


Peklo, s.r.o. aneb někdo si myslí, že čert se má (Máša Caltová, Krakonošův divadelní podzim 2014)

Soubor Doveda ze Sloupnice uvádí svoji inscenaci Peklo s.r.o. jako text uznávaného autora Miloše Kratochvíla. Ten se specializuje především na literaturu a hry pro děti. Synonymem pro jeho tvorbu je fantazie, hravost a absurdní humor. Taneček přes dvě pekla vznikl pro televizi v roce 1982 a text uvedly i amatérské soubory. Přesto, že je Kratochvíl autor ověnčený mnoha cenami (jedna i zahraniční), soubor Doveda (jako kolektivní spoluautor) nepřistupoval k tomuto textu s posvátnou úctou. Přesněji řečeno, nenechal v pohádce, kterou přejmenoval na Peklo s.r.o., kámen na kameni. Ve všech směrech ale proměnil text k jeho prospěchu.

Hlavní hrdina Jan se nedostává do Pekla proto, že dívky odmítá, ale proto, že jim nemilosrdně láme srdce. Také vývoj jeho vztahu k čertici Evchooze je logičtější. Posílen je slovní i situační humor. Taneční a hudební čísla logicky vyplývají z děje. Je ale nutné konstatovat, že i v této textové verzi plastičtěji vychází prostředí Pekla II. kategorie, protože postavy čertů jsou typově propracovanější než postavy čertic. Humor Pekla I. kategorie je postaven spíše na inplantaci moderní techniky do dějové linie.

Scénář Pekla s.r.o. umělecky umocňuje jevištní ztvárnění v režii Markéty Světlíkové. Vytvořila dynamickou inscenaci, ve které se organicky prolínají zpěvní a taneční party se scénami dramatickými. Vše ztvárněno herci s temperamentem, chutí a hravostí.

Představitelé čertů plně využívají plastické kresby k plnokrevným hereckým výkonům; představitelky čertic zživotňují lineárnější kresbu s temperamentem a espritem. Ústřední dvojici tvoří charismatický pár manželů Bednářových, kteří ztvárňují i na scéně milenecký pár Evchoozy a Jendy. Vývoj jejich vztahu je logičtější v první polovině. V té druhé by bylo asi ku prospěchu věci, kdyby se Jan spíše než o sebe bál o Evchoozu, nebyl vláčen dějem, ale - probuzen – stal se jeho spolutvůrcem. Ale to už je i otázka dotvoření textu. Soubor Doveda na to má. Ve všech směrech prokázal, že je tvůrčím kolektivem.

 

Světáci (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2012)

Setkání s inscenací Světáků Vratislava Blažka a Zeňka Podskalského není v poslední době výjimečné. Divadelní soubor Doveda Sloupnice s režisérem Martinem Škeříkem (někteří si ho pamatujeme z Divadla DNO) si však předlohu výrazně upravil. Od vnitřního příběhu o pošetilém snu lidí a snaze ho naplnit se posouvá, už úvodním slovem režiséra, ke snaze převést známý film na divadlo a režisér tuto snahu průběžně komentuje. Úvodní slovo je zábavné a sympatické a připravuje na to, co bude následovat, ale řada dalších „proslovů“ sled situací brzdí a zbytečně tempo představení rozvolňuje. A zvolená koncepce posouvá celek k větší epičnosti, kdy není sdělován vývoj postav, ale píše jednotlivé situace, často vybudované na slovním fóru a komice. Přes to všechno se ale dobře bavíme, protože herci ze Sloupnice jsou schopní a dokážou si se svými postavami v rámci zvolené koncepce poradit. A tradičně dobře (při klávesovém doprovodu) zpívají.

 

Alelujá, dobří lidé (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2009)

Divadelní soubor Doveda Sloupnice v čele s režisérkou Markétou Světlíkovou si před sebe klade stále nové a nesnadné úkoly. Po loňské inscenaci E. A. Longena Soudce jako břitva sáhl tentokrát k nastudování italského muzikálu brodwayského typu Alelujá, dobří lidé (autoři Pietro Garinei a Sandro Giovannini), který měl v Itálii premiéru v roce 1970. Je to trochu středověké mysterium (víra v blížící se konec světa), trochu fraška. Příběh založený na kontrastech a neustálém střídání situací – o dvou lumpech, kteří vydělávají na předsudcích lidí, až blížícímu se konci světa na chvíli sami uvěří. Tento muzikál pro velký orchestr zazpívají Dovedové za doprovodu klavíru, houslí a bicích. Vše se odehrává ve funkční variabilní scéně, jejímž základem je dřevo, provazy a na dřevě malované obrazy, v odpovídajících kostýmech. Velkým kladem inscenace je herecké nasazení a spontaneita, velmi kvalitní pěvecké výkony i pohybová složka inscenace. V Miletíně se trochu rozpadl závěr první poloviny před přestávkou, která tak měla několik konců. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli svědky premiéry inscenace, lze přepokládat, že dojde ještě k dalšímu posunu v její kvalitě. Už takhle je tato inscenace muzikálu na amatérském jevišti nesporně netuctovým a ocenění hodným dílem, a proto ji odborná porota nominovala na Krakonošův divadelní podzim.

 

Soudce jako břitva (František Laurin, Krakonošův divadelní podzim 2008)

Je s podivem, jak málo se objevují na českém jevišti texty všestranné a mnohotvárné umělecké osobnosti první republiky E. A. Longena, který zůstává v paměti spíše jako scénárista her a filmů pro Vlastu Buriana. Doveda ze Sloupnice uvedl jeho frašku Soudce jako břitva s vědomím, že realizace potřebuje výrazně expresívní nasazení, drsný humor a smysl pro excentrickou improvizaci. Podstatné se souboru jistě podařilo, přestože má inscenace občas malý tah tu a tam nenaplněným křikem a nevyrovnaností výkonů. Soubor doplnil situace o periferní písně první republiky a obdivuhodně přecházel z roviny činoherní do pěvecké. 
A tam, kde vznikaly určité pauzy či předěly v souhře, cítilo výborně se bavící obecenstvo, že právě tam se měly improvizační schopnosti souboru projevit nejvíc.

 

Smrtí to nekončí (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2005)

K realizaci inscenace Smrtí to nekončí se Divadelní soubor DOVEDA Sloupnice spojil s hudební skupinou Ponny Expres. Na počátku všeho bylo téma a výběr písniček z oblasti country. Pak vznikl spojovací původní text napsaný Kryštofem Ungrádem a byl přehodnocen výběr písniček. Výsledkem je příjemný „countryový písničkál“ z prostředí divokého západu. V režii Markéty Světlíkové jsme viděli řadu zajímavých postav (pánská část souboru byla výraznější) a situací, někdy výrazně parodických, jindy vážných, a tak jsme si kladli otázku, zda ty vážné situace nemají být výraznější, aby docházelo k žádoucímu kontrastu a parodická linie byla udržena. Především díky Ponny Expresu je výborná hudební složka inscenace (trochu distonace jsme některým herečkám odpustili). A příjemný je celkový projev všech aktérů – jdou za sebe, mají smysl pro humor a hrají s viditelnou chutí, kterou dokázali přenést do hlediště (1. doporučení na Krakonošův divadelní podzim). Soudce jako břitva (František Laurin, Krakonošův divadelní podzim 2008) Je s podivem, jak málo se objevují na českém jevišti texty všestranné a mnohotvárné umělecké osobnosti první republiky E. A. Longena, který zůstává v paměti spíše jako scénárista her a filmů pro Vlastu Buriana. Doveda ze Sloupnice uvedl jeho frašku Soudce jako břitva s vědomím, že realizace potřebuje výrazně expresívní nasazení, drsný humor a smysl pro excentrickou improvizaci. Podstatné se souboru jistě podařilo, přestože má inscenace občas malý tah tu a tam nenaplněným křikem a nevyrovnaností výkonů. Soubor doplnil situace o periferní písně první republiky a obdivuhodně přecházel z roviny činoherní do pěvecké. A tam, kde vznikaly určité pauzy či předěly v souhře, cítilo výborně se bavící obecenstvo, že právě tam se měly improvizační schopnosti souboru projevit nejvíc.
 

Král k sežrání (Jan Císař, Krakonošův divadelní podzim 2004)

Inscenace souboru Doveda ze Sloupnice v režii Markéty Světlíkové se jmenuje Král k sežrání a jejím východiskem je pohádka o zlaté rybce. Jako autor je uváděn Štěpán Jelínek a v programu se píše, že text „vytvořili členové studentského ochotnického spolku, ale my („dovedové“ ze Sloupnice –J.C.) se jej téměř nedržíme“. Není důvod tomu nevěřit. Markéta Světlíková – jak ji už dost dlouho znám – není totiž ani tak režisérka-interpretátorka, ale především iniciátorka divadelní aktivity, v níž text je odrazovým můstkem k tomu, aby se rozvíjela kreativita herců. Tak se prakticky vždycky dostává ke zcela jiným žánrovým a druhovým rovinám, než těm, na nichž spočívají texty, o něž se na počátku opírá. Proto poměřována principy a cíli interpretačního divadla zavdává většinou důvod k poměrně velké nespokojenosti, přesto, že jí o interpretaci vskutku nejde. Také Král k sežrání byl ve Vysokém nazírán jako pohádka pro děti, a proto kritizován za mnohé, čím se na tomto žánru prohřešil. Zatímco smysl představení je změnit žánr pohádky divadelním provedením a pobavit diváky každého věku. Jistě – na rozdíl od Miletína, kde jsem tuto inscenaci viděl na jaře 2004 poprvé - se ve Vysokém důraz přesunul na vyprávění známého pohádkového příběhu, takže sama inscenace si přivolávala tento zorný úhel, v němž některé skoky fabule, motivy i motivace jednání postav se stávají nelogickými, nezdůvodněnými a vyvolávají nejasnosti. 
Ale i tak si myslím, že tato inscenace je cenná snahou vytvořit komediálnost a zábavu z vnitřních zdrojů herecké kreativity, a to není u venkovských souborů příliš obvyklé.